Pamatujete si ještě na svůj úplně první počítač. Já ano na to absolutně nejde vůbec zapomenout. Byl to takový veliký, šedý, veliká šedá krabice a já jsem ale z tohohle počítače byla velice nadšená. Protože u nás takhle v okolí jsme byli snad poslední. Rodina, která si pořídila také domů počítač. Samozřejmě, že se mi to moc líbilo a byla jsem z tohohle počítače opravdu moc nadšená. Ale co jsem měla dělat? Samozřejmě že jsem byla opravdu nadšená z toho, že mám konečně počítač. I když můj bratr byl starší a už měl nějaké počítačové znalosti a znal informační techniku, tak i tak jsem byla ráda, že máme tenhle starý počítač.

Nebyl to úplně nový počítač, ale byl z nějakého bazaru anebo něco podobného? Bratr říkal, že tohle je prý úplný šrot. Že prý tenhle počítač nemá téměř počítačem absolutně nic společného. A že ani neví, jestli se na tom něco naučím, protože ten starý počítač prý nemá žádné funkce. Prý člověk, který se vyzná v počítačích v informatice AV informační technologii, tak prý vůbec tenhle počítač nepochopí. Byla jsem z toho opravdu nešťastná. Netušila jsem, že je nám rodiče koupí takhle opravdu starý počítač. Rodičů jsem se ještě několikrát ptala, proč by nekoupili třeba nějaký lepší počítač?

Protože všichni u nás v rodině víme, že je můj bratr, se právě v počítači je jich opravdu hodně dobře vyzná. A sám bratr řekl, že prý tenhle počítač je opravdu na nic, že prý je to jako staré auto. Jako pojízdná popelnice. Říkala jsem si, že rodiče dám ho asi pořídili, protože vůbec nemají peníze. Já tohle sice chápu, ale kdyby tohle třeba rodiče řekli, tak bych já i bratr třeba přidali nějaké peníze z našich kapesních. A pořídili bychom třeba o něco lepší počítač. Jenomže rodiče nám to neřekli a chtěli nám udělat radost, ale i tak jsem za to ráda. Vůbec mi nevadí, že můj bratr je z tohohle zklamaný. Já jsem ráda, že konečně se můžu naučit alespoň nějaké základy na počítači, které se opravdu dnes už cení.